PADAJÍ STROMY K ZEMI PODŤATÉ
Padají stromy k zemi podťaté,
listím zetlelým zaváté !
Co života kus v sobě mělo,
umírá a ztrácí světlo !
Pochodem kreatur s pásy otřásá se země,
svět ocitl se v nicotě a ve tmě !
Dunivý hrom děsí každého z nás,
ten zničil vše nejkrásnější z krás !
Ryk a úzkostný křik mísí se s deštěm,
zředěným krví padlých hrůzným běsem !
Kolik jich ještě padne, než se posedlost nakrmí ?
Sta, tisíce, milióny ubožáků, na něž budeme hrdí !
Nebudou mít své rovy, věnce jim nikdo nepoloží,
jen pomník z žuly svědkem se jim tak stane,
jaká ukrutnost a zloba tu vládly,
však i to olovo v zemi chladne !
Neodešli dobrovolně v boj se bít a skonat v týlu,
naverbovali je násilím, každého bez rozdílu !
Ostatní pak vyhnali z domovů,
muže, ženy, děti, starce dali do okovů,
aby tváří v tvář smrti stanuli v lágrech,
by po vůli jim byli bez i v hadrech !
Král hrůzy z nebes chtěl sestoupit,
svět celý v krvi a bahně utopit a v ohni cenné upálit !
Zmar a bolest jen v duších ulpěly,
poznamenaní jsme tím, čím jsme trpěli !
A on bez hanby a ostychu tu kráčel,
nemajíc slitování s nikým a ničím, zlověstný kříž vláčel !
Jak jen se to mohlo stát,
kdo mu mohl jeho moc dát ?
Však nic věčnost netrvá,
jednou musí přijít obroda,
vítězství !
Ze spárů úmrlčí lebky svoboda !
Zažehnáno utrpení jest náhle,
v myšlenkách nám naděje plane,
že konečně musí to vše ustát !
Nikdy více nesmí přijít ten čas,
nikdy více nesmí se to stát !
Hluboko v srdcích vzpomínky jen zůstanou,
jak jsme se bránili s odvahou
a vzepřeli jsme se osudu zlému,
sláva našemu spasiteli,
tomu díky, díky jemu !
Jaká to radost a štěstí nás znovu naplnili
a tehdy i květy stromů ožily,
jak nikdy před tím !
Teď konečně dýšeme svobodní a volní,
modrým zítřkům jdeme vstříc,
pro tenhle svět bez hranic !
Ať vůkol píseň ptáci roznesou,
že lidé tu opět šťastní jsou,
ať láska v růži může kvést,
do duší ratolest vítr může vnést !
Bože, svět náš v míru jest !
Padají stromy k zemi podťaté,
listím zetlelým zaváté !
Co života kus v sobě mělo,
umírá a ztrácí světlo !
Pochodem kreatur s pásy otřásá se země,
svět ocitl se v nicotě a ve tmě !
Dunivý hrom děsí každého z nás,
ten zničil vše nejkrásnější z krás !
Ryk a úzkostný křik mísí se s deštěm,
zředěným krví padlých hrůzným běsem !
Kolik jich ještě padne, než se posedlost nakrmí ?
Sta, tisíce, milióny ubožáků, na něž budeme hrdí !
Nebudou mít své rovy, věnce jim nikdo nepoloží,
jen pomník z žuly svědkem se jim tak stane,
jaká ukrutnost a zloba tu vládly,
však i to olovo v zemi chladne !
Neodešli dobrovolně v boj se bít a skonat v týlu,
naverbovali je násilím, každého bez rozdílu !
Ostatní pak vyhnali z domovů,
muže, ženy, děti, starce dali do okovů,
aby tváří v tvář smrti stanuli v lágrech,
by po vůli jim byli bez i v hadrech !
Král hrůzy z nebes chtěl sestoupit,
svět celý v krvi a bahně utopit a v ohni cenné upálit !
Zmar a bolest jen v duších ulpěly,
poznamenaní jsme tím, čím jsme trpěli !
A on bez hanby a ostychu tu kráčel,
nemajíc slitování s nikým a ničím, zlověstný kříž vláčel !
Jak jen se to mohlo stát,
kdo mu mohl jeho moc dát ?
Však nic věčnost netrvá,
jednou musí přijít obroda,
vítězství !
Ze spárů úmrlčí lebky svoboda !
Zažehnáno utrpení jest náhle,
v myšlenkách nám naděje plane,
že konečně musí to vše ustát !
Nikdy více nesmí přijít ten čas,
nikdy více nesmí se to stát !
Hluboko v srdcích vzpomínky jen zůstanou,
jak jsme se bránili s odvahou
a vzepřeli jsme se osudu zlému,
sláva našemu spasiteli,
tomu díky, díky jemu !
Jaká to radost a štěstí nás znovu naplnili
a tehdy i květy stromů ožily,
jak nikdy před tím !
Teď konečně dýšeme svobodní a volní,
modrým zítřkům jdeme vstříc,
pro tenhle svět bez hranic !
Ať vůkol píseň ptáci roznesou,
že lidé tu opět šťastní jsou,
ať láska v růži může kvést,
do duší ratolest vítr může vnést !
Bože, svět náš v míru jest !